VELKÝ MRÁZ - 9. O PŘEŽITÍ 1995
Účastníky letošního pochodu jsou Mirek, Těsto, Jirka a Honza, který byl loni při oblevě poprvé a letos má hloupé řeči, zda je pokaždé O přežití tak měkké a pionýrské. Dostal, o co si řekl.
Zima, zima
První den ráno se probouzíme u Ostrých na chalupě v Bedřichově, pomalu vstáváme, pomalu snídáme a pomalu se oblékáme. Potom ještě pomalu nakupujeme. Nikam se nám samozřejmě nechce. Konečně asi v poledne vyrážíme. Nabíráme směr na Bedřichovskou přehradu , kterou míjíme a pokračujeme po sněhové pláni, zazněl mocný hlas, mocný hlas, mocný hlas - na sever. Po setmění stavíme spaní asi 2 km za přehradou na hezkém místě u lesa, na okraji sněhové pláně, kde je spousta dřeva na oheň. Je veliký mráz, minus 16 stupňů a Mirkovi je hrozná zima.
Stavíme stany. Mirek a já budeme spát v mém novém stanu Mountent. Je skvělý, má ložnici 150 * 210 cm s dobrou podlážkou a dvěma vchody a okolo vrchní plášť šestiúhelníkového půdorysu, který vytváří dvě velké průchozí apsidy. Do vnitřního stanu se vejdou dvě osoby i s batohy, nebo tři osoby bez zavazadel (vyzkoušeno). V apsidě se dá vařit na vařiči.
Jirka s Honzou jsou na tom hůře. Mají sice z oddílu půjčený nový stan „A“, ale byli líní ho v Praze rozbalovat a teprve tady na místě zjistili, že stan je dost malý a hlavně se nedá pořádně zapnout. Jirka má navíc opět jako loni dva duťáky. Je stále -16 stupňů.
Oheň nehoří
Postavili jsme stany a pokoušíme se rozdělat oheň. Divná věc - rozdělávali jsme i v zimě mnoho ohňů, ale dnes se prostě nechytáme. Nejjemnější chrundí ze spodních větví stromů nejenže nechytá od zápalky, ale ani od papíru a dokonce ani od suchého lihu! Chrundí hoří, dokud hoří líh, a potom konec. S ohněm se moříme stále znovu a jsme z toho už celí špatní. Nakonec se mám jej podaří rozdělat asi za hodinu a půl! Později jsme usoudili, že to bylo tím, že dřevo při oblevě nasálo vodu a poté zmrzlo.
Musím bohužel napsat, že během celého psychicky vyčerpávajícího rozdělávání ohně nám Mirek vůbec nepomáhal. Byla mu totiž stále hrozná zima, hlavně prý na nohy. Běhal okolo nás, a to i dost daleko. Vždycky byl asi 10 minut pryč, vrátil se a s výkřiky „Kosa, kosa!“ odběhl jiným směrem. Ještě dlouho u ohně se klepal.
Najedli jsme se a postáli chvíli u ohně. Když se jeho tepelný výkon konečně začal rovnat Dukovanům, odebrali jsme se na kutě.
Přes Chilcootský průsmyk až k úplnému vyčerpání
Ráno se probouzíme do nádherného dne. Spíme u cesty, a tak okolo nás chodí první běžkaři. Je -16 stupňů, naše dosud nejmrazivější spaní. Balíme si deky, celty a vyrážíme ven.
Okolo Olivetské Hory pokračujeme po modré na Hejnici. Cesta vede z prudkého kopce. Jedeme asi kilometr na lyžích, ale když jsem se konečně zabil na ledopádu a ostatní se dosyta vychechtali, lyže sundaváme. Při té příležitosti čekáme asi půl hodiny na Mirka, než si pomocí zpuchřelých a zcela neplatných řemínků svoje traperky namontuje na krosnu. My ostatní mezitím dlabeme Mirkovu čokoládu, která se mu spolu s hromadou dalších věcí vysypala z krosny.
Jsme ve Ferdinandově a čeká nás výstup směrem Na skalku. Stoupáme asi hodinu a půl. V půli cesty se začíná smrákat a na hřebeni už je úplná tma. Pokračujeme v cestě. Na druhé žluté začíná foukat ledový vítr. Začínáme být vyčerpaní, ale vlečeme se statečně dále. Uhybáme na jih na zelenou. Asi po půl hodině se jakoby na povel zastavujeme. Shodujeme se, že už toho máme všichni dost. Kvůli mrazu jsme totiž od rána nejedli, čekali jsme na večerní teplé jídlo. Teď už nikdo z nás skoro nemůže. Tam, kde stojíme, budeme i spát.
Stavíme stany a snažíme se sehnat dříví na oheň. Lesík je poměrně daleko a není v něm mnoho suchého dřeva. Nosím dřevo s Jirkou, táhneme společně jednu soušku. V létě bychom si jí každý hodil na rameno, teď ji ale ani dohromady neuzvedneme, táhneme ji závějí a každých deset metrů musíme odpočívat. Po Přežití, u Honzy na chalupě, mi i ostatní potvrdili, že v tu chvíli byli u konce svých sil. Naštěstí se nám podařilo bez problémů a hlavně rychle rozdělat oheň. Kdyby to bylo šlo tak špatně jako minulý den, asi bychom se ocitli v dosti kritické situaci. Zcela vyčerpaní, hladoví, do nejbližší vesnice sněhem asi pět kilometrů ve chvíli, kdy se člověk sotva potácí.
Oheň a teplé jídlo nás zachránilo. Pomalu ožíváme a dokonce nosíme další dříví. Rozehříváme sníh a zmrzlou vodu v lahvích na napití. Každý do sebe cpe, co jenom může, dokud je jídlo alespoň vlažné a dá se jíst. Jdeme spát. Je stále -16 stupňů.
Honem domů
Druhý den ráno jsme asi všichni rádi, že nás čeká závěrečná část cesty. Na kopci před sedlem Holubníků pěkně fouká. Již třetí den je skutečně asi největší zima, kterou jsme kdy na Přežití zažili.
Ze sedla Holubníků pěkně sjíždíme do Kristiánova a odtud pokračujeme přes Novou Louku na Bedřichov. Začíná působit únava, trochu se hádáme s Honzou. Vracíme se do Bedřichova. Chalupa je ale zamčená a lidi nikde nejsou, tak musíme čekat hodinu venku v mrazu, přesto, že bychom za trochu tepla dali nevím co. Myslím, že jsme se při té příležitosti poněkud neprávem naštvali na Bludičku.
Bylo to velice zajímavé O přežití!
