4. O PŘEŽITÍ 1990
SLEPIČÍ HORY
26., 27., 28. a 29. 12.
Mirek: Sraz byl před mým domem v Michelské v 7 hodin. Přišlo kupodivu mnohem více lidí,
než bychom očekávali. Avšak jaké překvapení, když Těsto, Adéla, Marta a Bludička odmítli nastoupit do vlaku. Jediný člověk
schopný přežítí - Soňa - pro jistotu nepřišla vůbec, asi se podívala na předpověď počasí. Takže jsme odjeli, tedy Odnra a já.
Po cestě jsme nic nedělali. Vystoupili jsme v Rybníku a Ondra si začal vymýšlet, kam půjdeme.
Podle Ondry jsme se měli bořit po kolena ve sněhu, takže si vzal návleky, a já jsem si je zcela schválně nevzal,
možná že to bylo proto, že jsem si je zapomněl doma, takže jsme šli do Dolního Dvořiště. Tam Ondra kritizoval obklad
hospody a najednou na nás vyběhne děda z baráku naproti a: "Kam jdete ... a tady žádný hory nejsou ... běžtě radší na
Šumavu, tady je hovno ... a když jsem byl mladej, tak jsem závodil na Stachově na 3 kilometry. Hele kluci, dám vám
padesát tisíc, když mi dáte vaše nohy".
Ondra: (Ondra píše do Sešitu !!!) : Hloupě jsme se pousmáli a
chtěli se vypravit, ale děda (jé Těsto, promiň, já zapomněl na okraje v sešitě) se nedal jen tak odbýt: "A kam teda vlastně
jdete ?" "Na Kuní a Kraví Horu a na Pivonické skály." "Tam žádný skály nejsou !" Vysvobodila nás až další oběť - ňáká baba.
Nabrali jsme směr na dědovo "hovno" - vskutku se moc nemýlil - a asi po půl kilometru vidíme zelený gazík. Jel přímo na
nás. Máme utíkat ? Nebo nasadit chladnou diplomacii ? Slušně jsme pozdravili, vytasili na vyzvání občanky vyslechli, že
jsou mnohem lepší než ty malé, protože na těhlech si nejsme vůbec podobní. Pak jsme jim museli vyložit plán naší cesty.
Řekli, že jdeme špatně a poslali nás na druhou stranu - po poučení, jak se má dívat na mapu, když jsme zrovna u Dolního
Dvořiště. Vřele jsme poděkovali a rozloučili se. Jen jsme mu zapomněli připomenout, ať si večer zašije kalhoty, co se mu
slušně pářou na zadku. Až do večera měl děda pravdu, takže nic moc.
Mirek: Večer jsme postavili stan a začali dělat oheň. Opekli buřty a šli jsme spát. Když jsme
zalehli, Ondra si vzpomněl, že se nebyl vyčůrat. Protože byl ale líný si cokoli oblékat a obouvat se, vylezl ze stanu jen
ve slipech a bos. Když mělo ale dojít k akci, zjistil, že to nejde, a tak se musel vrátit pro boty a pak to šlo. Když se
vrátil do stanu, vypukla revoluce v ohřívání nohou. Přišel totiž na to, že když se proběhne ve sněhu bos, tak se mu začnou
krásně zahřívat nohy. Zajímavé. Pak už jsme se snažili spát.
2. den
Přes noc se zatáhlo, oteplilo a začalo pršet. Naštěstí ale brzy přestalo, takže můžeme vstávat. Ještě předtím Ondra udělal
kukuřičnou kaši a šikanoval mě, ať to pořádně vyškrábu. Pak se kromě toho, že chvílema mokře sněžilo, nic nedělo.
Ondra: Došli jsme
do Leopoldova a zjistili, že tu dokonce za dvě hodiny bude projíždět autobus. Bylo strašně vošklivo, a tak jsme došli o jednu
zastávku dál, uvařili oběd a čekali na autobous, abychom popojeli do Benešova nad Černou. V autobusu s námi podle mě jela i ta
Soňa, která byla v boudičce čekárny tak často popisována modrou voskovkou.
Z Benešova vyrážíme směrem Zajičí - Cikánský. Přes noc jsme zůstali v Liščí kotlině, nebo dolině, nebo jak. To už bylo
relativně hezky a začalo i mrznout. K večeři byly škubánky a já si před spaním ověřil svoji teorii o rozehřívání nohou a
udělal pár koleček kolem stanu naboso - stoprocentní zážitek - skvělé. Nohy se totiž musí rozhodnout, jestli to ještě
naposledy zkusí - totiž ohřát se, a pustí do sebe všechno teplo co kde najdou, a nebo jestli se na to vykašlou, jenže to pak
asi upadnou. Většinou se rozhodnou pro první. Většinou, viz poslední večer, kdy se moje teorie nepotvrdila.
3. den
Mirek: Vydáváme se na Kuní Horu. Tam jsme našli stopy a Ondra se rozčiloval, že tam nejsme první. Taky
usoudil, že jedny ty stopy budou nějaké ženské a hrozně ho dráždilo, jak ta "bába" mohla vylézt na skálu, na kterou to jemu
nešlo. Viděli jsme, že na dalším kopci na nás čeká rozhledna. Opravdu tam byla, pěkná, montovaná, vojenská, se vstupem
zadrátovaným ostnatým drátem. Tak jsme tam samozřejmě vlezli po žebříku s takovým žbrdlením okolo člověka, a přitom vzpomínali
na Těsta, jak by tam asi rád lezl. Nahoře byl slušný vítr, a kdybychom tam rozdělali mapu, tak by musela odlétnout.
V Hojné Vodě si Ondra koupil domů 4 balíčky nudlí. Došli jsme k hájovně na Žofíně a tam jsme se mohli uchechtat, když pod
pásem, kde dřív vedly dráty, byl tunýlek pro potůček, který byl z obou stran zamřížovaný. Kousek za tím jsme se uložili ke
spaní, bylo to u hezkého potůčku a mrzlo.
Před spaním šel Ondra umýt kotlík a při té příležitosti si taky opláchl nohy ve vodě a poběhal si po sněhu. Když přiběhl
do stanu, křičel "Philips, nový zážitek !" Nadával, že si umastil ruce od špinavého kotlíku. A taky si stěžoval, že mu ty
nohy nějak ztuhly a že je necítí. Pak si vlezl do spacáku, a nohy, místo aby se začaly zahřívat, tak byly pořád ztuhlé
a necitelné. Trvalo to dost dlouho, než zase věděl, že má nohy.
4. den
Odešli jsme v pohodě do té vsi u té pily. Ondra si tam chětl z láhve od piva odlepit nálepku v kaluži vody.
Když se mu to nepodařilo, tak nálepku alespoň seškrábal, aby ta prodavačka viděla, že to Ondra dokázal. Došli jsme do Benešova
a počkali na Sviňáka, jak tady říkají autobusu do Trhových Svin, a dále vlakem do Českých Budějovic, do Veselí nad Lužnicí
a na Prahu.
Z vlaku máme také několik zážitků. V kupé byl nějaký pán, který spal, a když přišla průvodčí, vzbudili jsme ho a on začal
něco hledat. Pomalu, rozvážně. Měl jsem dojem, že je opilý, ale asi nebyl. Po asi pěti minutách našel jízdenku, položil jí na
sedadlo a hledal dál. Průvodčí se dívala, jestli se nezbláznil. Ale on za dalších deset minut našel ještě průkazku k tomu lístku.
Po chodbičce okolo našeho kupé pořád chodili nějací ciznici na záchod. Ondru rozčilovalo, proč mají všichni nějaký pytlíček.
Nepřišel na to.
V Budějicích si k nám do kupé přisedla nějaká holka a ptá se: "Jede tenhle vagón do Košic ?"
"My nevíme, jedeme jen do Veselí." "No to je jedno, myslíte, že si stihnu ještě zakouřit ? Tak já jdu." ... Za chvíli přišla:
"Já si myslím, že by holka neměla kouřit, ale naučila jsem se to na intru a teď nejde přestat." A Ondra na to - a to jako opravdu
nejde ? Byla hrozně ukecaná, povídala, že se snadno a ráda seznamuje s novými lidmi a že zrovna utekla z domu a chce jet za
kamarádkou na Slovensko, že je jí sice teprve 15 let, ale práci si už našla ... Pak povídá: "Mě se nemusíš bát, já tě
neukousnu. No fakt, klidně si ke mně sedni blíž ..." Došel papír v sešitě, nemůžu psát dál.
