ZIMNÍ TÁBOŘENÍ 2007 - KRKONOŠE
VRAŽEDNÝ VÝLET PODLE PLÁNU PSYCHOPATA
10. - 11. 3. 2007
Tohle je Těstův zápis. Tady je
A tady je
Prolog
Letošního zimního táboření jsme se měli účastnit v počtu 4 lidí, Těsto, Mirek, Jirka a po letech konečně také opět Ondra. Tomu jsme svěřili plánování trasy, což, jak se později ukázalo, nebyl až tak dobrý nápad. Ondra nám totiž vyrostl z dětských střevíců, dal se na zimní horskou turistiku "skialpinismus", a někdejší romantické putování na traperkách po Jizerských Horách si posunul do kvalitativně zcela jiné úrovně...
Příprava výletu
Na začátku března, kdy se mělo táboření konat, již ve středních Čechách propuklo jaro. Nezdálo se rozumné tahat s sebou na táboření lyže. Ondra však tvrdošíjně opakoval, že v Krkonoších je sněhu dost, že to má zjištěné. Já osobně jsem mu příliš nevěřil, navíc ještě den před výletem v Praze pršelo a bylo asi 7 stupňů. Takže jsem se dosti lehkomyslně připravil na pohodovou vycházku v krátkém triku, sbalil jsem si jen lehoučký starý spacák, péřovku jsem nechal doma, a jen pro klid mysli přidal do batohu pár lehkých pletených rukavic. Navíc jsem byl okolnostmi přinucen poslední dvě noci před výletem strávit v kanceláři prací u počítače. Zkrátka inteligentní příprava na bílé peklo, které se na nás chystalo !
Začátek výletu ještě celkem v pohodě
Podle domluvy jsem do auta od 1/2 6 ráno nakládal kluky v různých částech Prahy, načež jsme se dopravili do Strážného v Krkonoších, část Jezerní Domky, 750 mnm. Bylo 9 hodin dopoledne, asi 5 stupňů a pršelo. Kluci si připravovali a kontrolovali vybavení - nejenže Ondra měl plastové boty na skialp a perfektní lyže se stoupacím vázaním a stoupacími pásy, stejné vybavení měl i Jirka, a dokonce i Mirek měl podobnou výbavu, byť vypůjčenou. Jen já sám jako jediný ze čtyř jsem měl staré dobré kanady a sjezdové lyže s vázáním Kandahár. Už to mě mělo varovat !
Když se déšť změnil v pouhé mrholení, nasadili jsme traperky a batohy a vyrazili kamsi vzhůru poměrně ostrým stoupáním a ne zrovna pomalým tempem. To jsem ještě optimisticky měl na sobě krátké triko, mikinu a kšiltovku. Jak přibývaly výškové metry, mrholení ustávalo, ovšem začal se zvedat nepříjemný vítr a poletoval sníh. Nevěřícně a neochotně tahám z batohu větrovku a rukavičky. Ondra nás žene neúprosně pořád vzhůru, přestávám sledovat krajinu a musím se zcela soustředit na to, abych nezůstával pozadu.
Přituhuje
Stoupáme a stoupáme a stoupáme a stoupáme. Nikdo už nemluví. Dostáváme se po modré na Friesovy Boudy, 1 217 mnm, 5 km od začátku. Fouká dost silný vichr. Mirek s Jirkou vypadají trochu zaraženě a Ondra navrhuje, abychom šli do Friesovy Boudy "na pivo". Restaurace je sice jen pro ubytované a obsluha se netváří vůbec přátelsky, ale přeci jen dostáváme horkou polévku. Dávám si ještě čaj, a než kluci vypijí každý svá dvě piva, trochu u stolu spím a doháhím probdělé dvě noci.
Už ne tak nadšeně vycházíme z chalupy. Je zataženo, šero a velmi silný vítr. Není možné jít bez kapuce. Samozřejmě stoupáme. Procházíme mezi Světlým Vrchem a Zadní Planinou na jakési rozcestí na kótě 1 350 mnm, 7 km od začátku. Vcelku po vrstvnici se dostáváme na Výrovku.
Krize
Na Výrovce je pořád zataženo a fičí ostrý nepříjemný ledový vichr. Ondra nás žene do dalšího stoupání po úbočí Luční Hory. Kluci už jsou dávno přede mnou. Nelze jít bez kapuce, ale v ní se zase nezřízeně potím. Je špatná viditelnost, kluci přede mnou se ztrácejí v mlze. Jsem vážně dost utahaný. Přistihuji se, že při každém namáhavém kroku si mumlám nesmyslné slabiky a hekání. Zebou mě ruce, ale nic jiného než pletené rukavice nemám.
Došli jsme k Památníku obětem hor, 1 509 mnm, 10 km od začátku. Jsem u konce sil. Fičí tu šíleně, není slyšet vlastního slova. Ondra křičí, že si máme sundat stoupací pásy, pojedeme z kopce. Je mi to úplně jedno. Krčím se za kamennou stavbičkou a snažím se trochu zahřát cvičením; chci být doma. Zavírám oči a sním o posteli s teplou peřinou. Pásy z mých lyží sundavají ostatní kluci.
Ondra s Jirkou se radí, kudy dál. Uznávají, že už to pro dnešek stačilo, brzy se začne stmívat, a tak prý máme sjet do údolí a utábořit se. Mirek nic neříká a tváří se zachmuřeně. Mě už se nikam nechce, chci si tu lehnout a spát.
Pro označení následujícího děje nemám slov
Popojeli jsem asi 1/2 km po rovině do Modrého Sedla a začíná moje soukromé peklíčko. Ondra mizí přímo na jih za hranou srázu. Nevěřícně zírám do hlubin, ten spád má nejméně 45 stupňů ! Ondra s Jirkou na skialpech kličkují krátkými obloučky ze srázu, i Mirek postupuje dolů vcelku v pohodě, ale uřídit moje lyže v kanadách s volnou patou prostě na tom srázu nejde. Povrch je většinou zmrzlý, tam ani nemohu jet po vrstvnici, protože i s lyžemi ve vodorovné poloze prostě kloužu nekontrolovaně dolů. Jen místy je navátý prašan, ale jakmile do něj vjedu, na zmrzlém podkladu jede celé pole prašanu i se mnou do hlubiny. Mnohokrát padám a vždy jedu po zádech nebo na břiše takových 10 - 20 metrů, než se vůbec zastavím. Horní hrana svahu už se ztratila v mlze a dolů není vidět vůbec. Strašně mě zebou ruce v teď už promočených pletených rukavicích. Mám jen jedny náhradní, stejné, ty si šetřím na později - a stejně není myslitelné, že bych teď sundaval batoh, to bych ho už nikdy neviděl.
Jsem úplně vyřízený, sedím na ledovém srázu a bojím se pohnout, aby to zase nejelo dolů. Je šero a vichr. Opravdu se bojím. Asi mi to neslouží ke cti ... ale křičím na Ondru v hloubce pod sebou Ty kreténe, kam jsi mě to zavedl, vždyť tady zůstanu, dostaň mě odtud ! Ondra čeká, až dopadnu k němu a povídá Promiň, tohle jsem vážně přehnal, já si neuvědomil, že nemáš skialpy, ale musíme jet dál dolů, jinak se odtud nedostanem. Znovu a znovu zkouším vstát, znovu a znovu padám, kloužu a jedu dolů, je mi děsná zima, jsem promočený a úplně slaboučký a chci být doma. Nikdy jsem nic hroznějšího nezažil.
Pak jsme doklouzali do jakésiho údolíčka, ještě chvíli jeli z kopce dolů a pak jsme se konečně zastavili a shodili batohy. Dodatečně jsem doma z mapy zjistil, že jsme sjížděli lavinový svah a pod lavinovým svahem spali. No promiň Ondro, ale zatáhnout člověka s nedostatečným vybavením do lavinového svahu - to se Ti skutečně povedlo, to chce opravdu hodně prázdnou makovici.
Mrazivá noc
Připravujeme ve sněhu plošinku na spaní. Kluci odmítají můj návrh, abychom si natrhali, nanosili a pod sebe nastlali chvojí jako za starých časů, a tak budeme spát na sněhu. Vaří se nějaká teplá břečka. Je to sice teplé, ale chutná to strašlivě. Prý jsou to uvařené ovocné prášky do vody Tang. Br, nepochopil jsem, proč raději nevaříme instatní polévku nebo rozpustný čaj. Snažím se to do sebe dostat, neboť je to teplé, ale brzy toho musím nechat, protože se to tlačí zase ven. Chroupu housku se salámem a zapíjím minerálkou. Ty horké Tangy byly vážně strašné, přicházejí na mě střevní potíže, což je v tom mrazu opravdu radost.
Je po sedmé hodině večer, chystáme se na spaní. Tak na noc se tedy vůbec netěším. Mám totiž jen slaboučký starý spacák, který je mi navíc malý. Nabaluji na sebe úplně všechno, co mám, navíc mi Ondra půjčuje péřovku, ve které prý nespí. Jsem jako panáček Michelin. Podařilo se mi do spacáku nacpat obě ramena, hlava ale zůstává venku a spacák nejde zapnout. Jsem děsně utahaný a ihned usínám. Mrzne.
Poprvé se probouzím v 10 hodin večer. Promrzlý vyskakuji ze spacáku, obouvám boty, cvičím a dupu na místě, snažím se zahřát. Řeším střevní potíže. Měním strategii spaní. Soukám na sebe svůj malý tenký spacák až pod ramena a zapínám jej. Teprve přes něj oblékám péřovku. Je to tak lepší, že mi do spacáku nefouká, ale zas mám venku obě ruce. Ještěže jsem si uchránil jedny suché pletené rukavice. Ale i v těch je mi zima. Žádné další rukavice ani třeba suché ponožky na ruce už nemám - na nohou mám čtvery ponožky a další dvoje jsou promočené. Kapsy na péřovce jsou tak nešikovně, že mi v nich ruce nedrží, zakládám si tedy ruce na hrudi přes sebe, ale jakmile začnu dřímat, ruce se rozpojí a je mi zase zima na prsty, tak si lehám na břicho s rukama pod sebou, to zas mám hned brnění, atd. Je to celé nadraka.
Podruhé se probouzím o půlnoci. Řeším střevní potíže. Je mi děsná zima, takhle se rána snad nedočkám. Tentokrát cvičím celou hodinu. Ve stoje skoro spím, a jak při tom dupu a hýbu nohama, dostávám se kamsi mezi stromy. S trhnutím se probouzím a vracím se do tábořiště. V jednu hodinu neochotně lezu do spacáku. Strašně závidím Jirkovi, který chrápe.
Potřetí se probouzím v půl páté. Sláva, spal jsem celé tři a půl hodiny. Řeším střevní potíže. Dvacet minut cvičím a s nechutí se soukám do mrazivého spacáku.
Druhý den ráno
Vstáváme poměrně brzy a ohříváme ovocný Tang. Kluci se domlouvají, že vystoupáme zpět na Výrovku a dohadují se, jestli se dá stihnout dojít dnes na Sněžku. Povídám, že už na všechno kašlu a zajímá mě jediné, jak nejkratší cestou dojít zpět k autu. Ještě na Výrovce v 10 hodin dopoledne mě Ondra od mého úmyslu zrazuje, prý je to k autu 2 km po rovině a potom 5 km z kopce, to tam budu za hodinu, a co prý budu do večera dělat, než se oni vrátí ze Sněžky ? Loučíme se tedy a jdeme si každý svou cestou.
Nevím, zda hodinový předpoklad zpátečný cesty byl reálný nebo ne. Jsem po včerejšku tak děsně utahaný, že každých 50 metrů musím 5 minut odpočívat. Do toho ještě jedenkrát svačím a asi třikrát sundavám batoh kvůli napití. Takže mi zpáteční cesta trvá celkem 3,5 hodiny, u auta jsem v půl druhé. Tady dole je horko, taje sníh, ptáci zpívají, je jaro ... Jsem tak zmožený, že jen shazuji batoh na zem a půl hodiny spím vsedě na sedačce auta, teprve potom uklízím batoh do kufru a přezouvám se z promočených kanad do botasek.
Resumé
Tedy bylo to šílené. Ještě v pondělí po výletě, kdy mě bolelo celé tělo, jsem si myslel, že už nikdy víckrát a nikam. Ale teď už je úterý a začínám si myslet, že kdybych příště měl pořádné vybavení a vyrazil na cestu odpočatý a vyspalý ... ?
Jaro už je definitivně tady - Mirkův zápis
Vzhledem k mailům, které víkendu předcházely, se ukázalo, že představy o letošním přežití se značně různí. Kolo, pěší výlet nebo lyže? Nakonec zvítězily lyže, které jsem já osobně sice neměl, ale vzhledem k obětavosti Ondry se na mě jedny Ondrovy také dostaly.
Po několika změnách v přesném termínu se stanovil termín sobota ráno až neděle večer. Domluva byla taková, že v 5:30 přijede Těsto pro Jirku, potom pojedou k Ondrovi a nakonec ke mně. Od čtvrt na sedm jsem čekal nažhavený před domem. Asi ve třičtvtě na sedm přijeli. Seřídili jsme lyže (abych byl úplně přesný Ondra seřídil lyže), nacpali jsme věci do auta a jeli jsme. Jak už to tak bývá nacpání věcí do auta neproběhlo bez problémů. Ondra s vehemencí jemu vlastní nacpal jeden batoh na odkládací plochu pod zadním oknem, která se mírně prohnula. To Těsto samozřejmě nesl s velkou nelibostí, umocněnou ještě jeho ranním vstáváním, prý někdy v půl čtvrté.
Po příjezdu do Strážného (někdy kolem půl desáté) pršelo. Začali jsme tedy snídat s nadějí, že po snídani už pršet nebude. A skutečně pršet přestalo, začlo trochu sněžit. Vzali jsme si tedy lyže a ťapali jsme vzhůru na Friesovy Boudy. Po dvou a půl hodinách jsme tam byli a bez váhání jsme zapadli dovnitř na polévku. Po polévce bylo venku ještě víc mraků než před polévkou a také víc foukalo. Pokračovali jsme tedy na Výrovku a dál směrem k Památníku obětem hor. Po cestě čím dál tím víc foukalo a začínala nám být zima. U Památníku jsme poprvé sundali tulení pásy a rozjeli jsme se směrem k lavinovému svahu směrem do Modrého dolu. Už nám byla všem dost zima. Ondra nám zmizel v mracích kdesi v Modrém dole, Těsto začal nadávat, že tam chcípne a Ondrovi přiřadil několik pěkných označení zvířat a duševně chorých lidí. Být pěkné počasí, tak to mohl být vcelku pěkný sjezd. Takhle člověk vůbec neviděl, kam jede. Těsto na trapérkách to měl doopravdy těžké a doopravdy mu nebylo do zpěvu.
Nakonec jsme sjeli mezi stromy, vítr se začal utišovat a začalo se oteplovat. Začalo to být o dost lepší (aspoň já jsem to tak vnímal). Našli jsme si místo mezi stromy, odkopali jsme trochu sněhu do roviny a začali jsme vařit. Uvařili jsme si čaj a polévky. Mňam. Těstovi nebylo nejlépe. Asi v osm jsme si vlezli do pytlíčků a usnuli jsme. Asi o půlnoci jsem šel na záchod a vidím Těsta jak cvičí. Proč? No je mu zima. Nemá dobrý spacák a přestože si půjčil od Ondry péřovku, tak to nestačilo. Nebylo mu pomoci, další oblečení už na by na sebe nenavlékl. Musel tedy do rána střídavě ležet a cvičit.
Po krásné jasné hvězdné noci jsme se probudili do krásného dne. Nasnídali jsme se, sbalili a vyšli směrem na Výrovku. Těsto neustále opakoval, že chce nejkratší cestou k autu. Nezměnil názor ani na Výrovce. Zanechali jsme ho svému osudu a protože bylo krásně, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na Sněžku. Už bez Těsta jsme nechali batohy v úschovně na Výrovce a šli jsme opět k Památníku, opět sundali pásy a sjeli na Luční boudu. Při nandávání lyží se ještě ukázala jedna nemilá skutečnost a to, že jsem Ondrovi zničil vázání. Nevím jak a kdy, ale bohužel to tak bylo. Od Luční boudy jsme si pásy nenasazovali, řekli jsme si, že na ten přejezd ke Slezské boudě to nestojí za to. Snažili jsem se tedy ten kus bruslit, čímž jsme se vcelku dost vysílili (aspoň tedy já). Tady už jsme pásy nandali a vystoupali jsme nahoru na Sněžku. Byli jsme už všichni vcelku unavení. Moc jsem se tedy nezdržovali, sundali pásy a začali jsme ze Sněžky sjíždět. Nejdřív to bylo dobré, potom ale začaly kameny, Ondra zmizel kdesi dole a ještě za sebou křičel, že je to dobré. To ale nebylo nic pro mě, takže jsem si to trochu víc objel, kde kameny nebyly. Dál potom po mírně klesající cestě zpátky až ke Slezské boudě. Tam jsme nandali pásy a šli jsme zpět na Výrovku. Cestu jsme si zkrátili tak, že jsme nešli přes Luční boudu, ale mimo cestu. Do kopce k Památníku jsem už doopravdy nemohl. Ploužil jsem se do kopce jako lemra. Jak se ukázalo nebyl jsem sám, ani Ondra s Jirkou zrovna neutíkali.
U památníku jsme se rozdělili. Já jsem sjel rovnou po cestě k Výrovce a Ondra s Jirkou si ještě jeli užít trochu firnu. Na Výrovce jsme opět nabrali sil jednou polévkou a jídlem z vlastních zásob. Vystoupali jsme na poslední kopeček Zadní Planinu a pak už jsme jeli pořád dolů kolem Friesových bud až do Strážného. Pěkný sjezd. Dole nás čekal unavený Těsto s rozbitými brýlemi, které si pravděpodobně při sjezdu do Modrého dolu rozsedl. Zpátky tedy opět musel řídit Ondra. Těsto tu na nás čekal prý asi tři hodiny a byl tak vysílený, že si na sjezd dolů ani nesundával pásy, takže se moc nesvezl.
Kolem sedmé jsme byli v Praze. Aspoň tedy u mě. Co se dělo dál, to nevím, ale protože byli všichni vcelku unavení, tak myslím, že rádi jeli přímo domů.
Ondrova faktická poznámka
Po přečtení zápisů se mi ozval Ondra s tím, že on výlet až tak dramaticky neviděl. Takhle to prý vypadá, že jsme byli mrtví po ujití 7 kilometrů, jako kdyby nám prý bylo 80 let.
Ano, Ondra má pravdu. Ani já nyní s odstupem času už nevnímám všechno tak vypjatě, a dokonce na sobě pozoruji, že se mi výlet líbil a že se těším na příště.
Ale zápis byl pořízen ihned po ukončení výletu, vyjadřuje moje okamžité pocity a proto už to tak nechám. -T-
