TYGR PŘES CESTU - KOLO 2001 - ŠUMAVA A JIŽNÍ ČECHY
Chtěl jsem z Prahy vyjet brzy . . .
Mirek: Milý deníčku. Tak ti zase píšu. Tentokrát ti napíšu něco o výletě na kole na Šumavu. Plán byl prostý. Odjet ve středu 4. 7. 2001 z Prahy co nejdříve, abychom dojeli brzy na Hory Matky Boží a Těsto si mohl smontovat svoje „horské“ kolo. Druhý den ráno jsme ve složení Těsto a Míra měli odjet v 7 hodin na čtyřdenní projížďku.
Situace s odjezdem se ale zkomplikovala. Měl jsem se totiž zúčastnit narozenin mého šéfa v Nové Vsi pod Pleší právě ve středu odpoledne. S tím jsem se vypořádal k Těstově velké nelibosti tak, že jsem šel na oslavu a Těsto se pro mě odpoledne zastavil. Dalším naším úkolem bylo dovézt balené vody k nám na chatu do Malé Hraštice. To vymyslela Romana, protože to bylo při cestě. Dovezli jsem tam tedy vody, které předem obětavě Těsto nakoupil, ale ouha. Autíčko nám nechtělo při odjezdu od chaty nastartovat. Těsto tvrdil, že stejně jako on, ani jeho dvaadvacetiletý Žigulíček kombíček nesnáší horko, a to tedy bylo pořádné. Povídal něco o bublince v karburátoru a že musíme půl hodiny počkat, až vychladne motor. Čekali jsem tedy, ale za chvilku už to bylo Těstovi dlouhé a začal koumat a vyzkoumal, že když vytlačíme auto asi 100 metrů do kopečka, z kopce za vrcholem nám to už chytne. Vyndal z kufru cosi, o čem tvrdil, že to je báječná věc zvaná startovací klika. Vrazil ji zepředu do motoru, a že prý na kliku a na zpátečku dostaneme auto na kopec. Střídavě jsem točili, ale byla to šílená dřina, do toho kopce a ještě v tom vedru. Objektivně vzato nešlo klikou otočit více než čtyřikrát. Těsto, který v tom asi má praxi, dokázal na kliku odskákat s autem skoro dva metry, pak se ale nemohoucí hroutil do trávy. Po třičtvrtěhodině neskutečné dřiny, kdy už jsme kliku docela slušně ohnuli, jsem měli auto konečně na kopci. Těsto jen tak zkusmo otočil klíčkem v zapalování - a skutečně ! Vychladlý Žigulíkův motor okamžitě krásně naskočil . . . Bylo 9 hodin večer a mohli jsem tedy vyrazit na Šumavu.
Po cestě se nic zvláštního nestalo a tak jsme asi ve 2300 dorazili na chalupu, kde jsme se díky paní Puhlovské najedli teplého jídla a šli jsme spát.
První den skládám kolo
A co bylo následující den ? Protože jsem přijeli pozdě, tak ráno v 8 hodin Těsto začal skládat svoje kolo. Nijak moc mi toto zdržení nevadilo. Byl jsem z Prahy, tak o co by mělo jít. Zatím jsem umyl igelity, které s sebou povezeme pro případ nocování v dešti, poopravil drobné technické detaily na svém kole a píšu sešit. Teď je 1130 a kolo pořád ještě není hotové. Těsto je ve stodole. Má tam nový silniční rám, nové široké ráfky a brzdové čelisti a krabici ostatních věcí ze starého kola rozebraných na prvočinitele za účelem vyčištění a promazání. Snaží se z toho vytvořit funkční kolo. Před chvílí špekuloval, jestli si má našroubovat dozadu volnoběžku pětikolovou nebo šestikolovou a které z asi dvaceti různých rozet si tam nandá. Teď ho slyším ze stodoly vykřikovat, že ty bláznivé praporky a kuličky tam nikdy nedostane. Tak uvidíme, co a jak bude.
Těsto: Kolo jsem dodělal asi v 16 hodin. To už nemělo moc smysl někam vyrážet, takže jsme se s Mirkem dohodli, že vyjedeme druhý den brzy ráno. Zatím jsem si alespoň udělali buřty na grilu.
Konečně jedeme
V pátek ráno se nám skutečně podařilo odjet těsně před sedmou hodinou. Nabrali jsme kurz na Keply a za Hlavňovicemi v Zámyšli zdolali kopec Poblijón. Za ním už to šlo, celkem příjemné houpáčky nás vedly přes Bor a Rovinu a u Dobré Vody jsme zahnuli na polní cestu pod Malý Babylon. Přes říčku Křemelnou zpátky na silnici a k srnskému konci Tetovského plavebního kanálu. To byl náš záměr, odbýt si ty kopce na začátku a nyní podle kanálu pěkně po rovince až k Modravě. Protože bylo už dosti horko, na začátku kanálu se mimo několika turistů cachtal ve vodě i pan Tygr.
Vydrápali jsme se ještě na Filipovu Huť a za Kvildou u Vltavy byla svačinka včetně poledního spaní. Zakoupil jsem ve Kvildě balenou vodu s příchutí máty peprné, ale to jsem si dal ! Tento nápoj když zteplá, tak není nic odpornějšího.
Stejně jako v rozvinutém socialismu, i nyní v mafiánském sockapitalismu je silnice z Kvildy do Borové Lady robitá na padrť ( viz kolo 1988 ). Doskákali jsme přes Horní Vltavici a Lenoru na Soumarský Most. Už se nám nikam daleko nechtělo jet. Protože ale byly teprve 4 hodiny, řekli jsme si, že se jen trochu projedeme po okolí a někde se tu vyspíme. Původní záměr byl po cestách necestách přes Černý Kříž dojet do obce Stožec, ale vinou špatné navigace jsme si to do Stožce střihli přímo přes Stožeckou skálu. Po dobré večeři v restauraci jsme se vrátili do Dobré a po dlouhém bloumání našli na zelené značce do Volar kousek místa na spaní. Těsto se před tím samozřejmě vykoupal ve studené Teplé Vltavě.
Natáhli jsme karimatky a vařili polévku. Ťapity ťap, přilákána vůní polévky přišla k nám z lesa na návštěvu Tygřice Máša. Polévka jí chutnala a nabídla nám, že nás bude v noci hlídat. Těsto ale žbrblal, že by do postýlky chtěl jinou kočičku na M. Tak Tygřice Máša odběhla zase pryč.
Kdo ale přiběhl a přilétl, to byli komáři. Mraky, roje a záplavy komárů, kteří prokousli cokoli. Byla to hrůzná noc, spal jsem snad 2 hodiny. Alespoň jsme ráno brzy vstali a po snídani se po značce dopravili do Volar.
Další den: hlavně koupání
Volary, doplnění zásob v obchodě a hurá na Prachatice. Sjezd z Libínského Sedla je báječný. Dojedeme ještě do Bavorova, ale horko je dnes opravdu veliké a nemáme chutě na nějaké velké tůry. Přes pár nepříjemných kopečků se dopravíme do Drahonic a v Mladějovicích se koupeme v rybníce. Je poledne. Koupání nás trochu osvěžilo a tak se rozhodujeme navštívit Martu v Ražicích. U ní nabíráme vodu a míříme k soustavě rybníků u Sudoměře, kde se hodláme po zbytek dne koupat a číst noviny.
Našli jsme si pěkné místo na hrázi mezi dvěma rybníky. Tu a tam se koupalo pár lidí, taky nějaká rodinka s malým Tygřátkem. Daleko zajímavější však bylo, že se na loučce u rybníka slunily dvě pěkné nahaté slečny, asi dvacítky, s opravdu krásnou výbavou ! Vrhl jsem se na protějším břehu rybníka do vody s úmyslem přeplavat rybník, nenuceně se vynořit z vody a zahájit konverzaci. Jenže smůla, slečny už tam nebyly. Takže to nakonec byl jen malý krok v historii lidstva, ale velký kus na cestě překonávání mojí vrozené nesmělosti.
Ještě se nám od vody vůbec nechtělo, ale najednou se zvedl vítr, zatáhlo se a začalo zřmít. Urychleně jsme se sbalili a popojeli na kolech do blízkého lesíka. Igelitovou střechu jsme dodělávali už v dešti. Ale ouha. Ty moje polyetylénové celty si zřejmě řekly, že se v posledních pěti letech už dosti nasloužily na rozkrytých střechách a hanebně začaly propouštět vodu v celé ploše. Nejprve po kapkách, ale se sílícím deštěm se z toho stala regulérní sprcha. To se nám moc nelíbilo, takže jsme to zase sbalili a v dešti odjeli do Ražic na autobusovou zastávku. Pršet nepřestávalo. Přemýšleli jsme, jak strávíme noc, když je tu jen jedna úzká lavice a špinavá zem. Ale výtečně jsem se dohodli: Mirkovi nevadí špinavá země, jen když nebude muset balancovat na úzké lavici, a mě zase nevadí úzká lavice, jen když si nebudu muset lehat na špionavý beton. Takže jsem si v zastávce dali chrupku do rána.
Návrat na chalupu
Ráno už jen drobně mrholí, takže vcelku v pohodě míříme na západ, oklikou přes Mladějovice a včerejší místo na spaní, kde Míra údajně ztratil tachometr. Zdoláváme nechutný kopec v Modlešovicích, a už vidíme Strakonice. Od rybníků se za našimi mizejícími koly přemítavě dívá pan Tygr.
Byl jsem ten den nějaký ztahaný a moc nevnímal krásy cesty, ale vím, že jsme se přes Katovice, Volenice, Žichovice a Sušici dopravili zpět na Hory Matky Boží. Takže zase za rok ?
