... Kočky

ŠIKULČIN PŘÍCHOD.

ŠIKULKA VYPRÁVÍ: JAK JSME SE NAŠLI S MÝM ČLOVĚKEM.
(prosinec 2013)

Když jsem se narodila, bydlela jsem s tlupou toulavých koček ve skladovém areálu v Braníku. Jsou to plechové nevytápěné haly, kterými dosti profukuje. V zimě, to mi byly asi 3 měsíce, jsem tam ošklivě nastydla. Byla mi strašná zima, měla jsem zahleněné oči a čumáček, byla jsem moc hladová, špinavá a nešťastná. Myslela jsem už, že se mnou bude konec a bylo mi to skoro jedno. V tom si mě ale našel můj člověk a vzal si mě k sobě domů.

Kočky. Konečně jsem spala v teple a měla dost jídla! Několikrát jsme jeli k paní doktorce, dostala jsem léky. Můj člověk na mě byl hodný, denně mi opatrně čistil oči, krmil mě a hrál si se mnou. V první dny jsem směla spát u něj v posteli, aby mi nebylo smutno.

Když mě můj člověk vykurýroval, už jsme se po těch několika týdnech nemohli rozloučit a zůstali jsme spolu. Nastal mi u něj hezký život. Vozí mě přes den do skladového areálu, kde mě vždy ráno vypustí a odjede si za prací. A to se mi líbí. Mám v plechových halách svoje prolézačky, musím vždy zkontrolovat, co je na regálech. Mohu si běhat venku okolo skladů, plížím se daleko po zarostlém neudržovaném pozemku, oždibuji travičku. Odpoledne přichází můj člověk a bere mě na noc k sobě domů. A to se mi také líbí, protože doma mám dobré jídlo, a hlavně svoje hračky a svůj pelíšek. Můj člověk mi nanosil do bytu z lesa nějaké velké větve, a po nich si mohu vylézt na skříně a běhat po nich.

Někdy se mi ale zvenku domů nechce, to se potom schválně nenechám chytit a zůstávám venku i několik dní. Můj rekord (v dospělém věku) je 6 dní a 5 nocí venku. Po takovém dobrodružství potom doma celý první den prospím v pelíšku a vstávám jenom na krmení.
Jindy zase, když je venku ošklivo nebo velká zima, zůstávám doma třeba celý týden, nebo i déle. Jako správná kočka hodně spím. Také se umím zabavit, mám svoje hračky, plyšáka a myšky, a asi nejraději si hraji s obyčejnou černou tkaničkou. S mým člověkem se někdy honíme po bytě, anebo hrajeme na schovku. To se schovám třeba do koupelny, můj člověk mě hledá, a když mě najde, vyskočím, kousnu ho do nohy a běžím se schovat jinam... A každé ráno máme svůj rituál. Když se můj člověk dopotácí ještě v polospánku z postele do obýváku, sedne si na židli a natáhne nohy na židli protější. Já mu vyskočím na nohy, procházím se mu po nich sem a tam a laskavě se přitom nechám hladit.

Už nikdy se nechci znovu protloukat jako toulavá. Patřím domů ke svému člověkovi!

Poprvé doma.

Kočky. Kočky. Kočky.

Kultůra stolování.

Kočky. Kočky. Kočky.
Když to z té misky spapám, vlezu si do ní!

 

Jak to vidí Šikulčin člověk.

Kočky. Kočky mám odjakživa rád, a proto jsem do městského bytu žádnou nechtěl. Tehdejší přítelkyně věděla o mojí kočičí zálibě, dostal jsem od ní pár dárků s kočičí tématikou. Často na výletech fotografovala, jak se seznamuji s cizími kočkami, a dokonce mi jednou navrhla, ať si nějakou toulavou číču vezmu z výletu domů do bytu.

Když mi osud nadělil Šikulku, stalo se kotě najednou pro přítelkyni "strašným" problémem. Kotě muselo z ložnice, i když kvůli tomu první noc za dveřmi proplakalo. Vymyslela si, že kotě musí na drahý test na toxoplasmózu se stresujícím odběrem krve. Bylo dost hrozné poslouchat jí, ať kotě vyhodím zpátky na ulici.

Šikula je moje kočka a rádoby-přítelkyně už není přítelkyně...
 

NAHORU.
Když nezobrazí Opera horní menu: www.ivo.cz/mapa-stranek.html